Sedláčkova 15 – Plzeňské dvorky 2017
Třípatrový řadový dům bez architektonických článků na fasádě působí mezi ostatními v uliční frontě jaksi cize. Snad jen nesmělý pokus mírně rozdílným rytmem okenních os jinak fádně jednotných oken vyjádřit skutečnost, že stojí na místě dvou domů starších, vypovídá o době vzniku. V polovině padesátých let 20. století totiž znárodněné a zprůmyslněné stavitelství začalo vedle objektů ve stylu socialistického realizmu zvaného „sorela“ vytvářet i „architekturu bez architektů“. Budova byla v podstatě přístavbou bývalé Obchodní a živnostenské komory architekta Ladislava Skřivánka v sadech Pětatřicátníků, kterou obsadila v roce 1949 nově založená Vysoká škola strojní a elektrotechnická v Plzni jako součást Českého vysokého učení technického v Praze. Dva roky poté se stala samostatnou fakultou a po třech letech získala postavení nezávislé vysoké školy v čele s rektorem. Tehdy měla jedinou katedru, elektrotechnických nauk. Rychlý rozvoj školy si vyžádal rozšíření o další budovy a to tehdy znamenalo rozmístění učeben a pracoven po celé Plzni. Rozdělením školy v roce 1960 vznikly dvě samostatné fakulty – elektrotechnická a strojní. Zejména elektrotechnika nabývala na významu a v jejím rámci vznikla řada nových oborů – elektroenergetika, elektronika a počítačová technika – a tím rostl počet studentů. Dnes je budova v Sedláčkově ulici sídlem filozofické fakulty a budova v sadech Pětatřicátníku patří fakultě právnické.
Dvůr mezi oběma objekty, původně dost rozlehlý, byl postupně zaplňován provozními budovami, až tyto převládly. Skrovná zeleň tu je dnes více vítězstvím přírody nežli uvědomělým lidským počinem. Vstup do budovy, spíše však vjezd do dvora někdejší „elektrotechniky“, vede ze Sedláčkovy ulice průjezdem, kterým byl původně přivážen materiál pro školní dílny. Jeho převážně provozní charakter poznamenal i samotnou budovu – po stranách je průjezd opatřen povinnými výstražnými zešikmenými pruhy žluté a černé barvy. Tímto industriálním znamením září do ulice tak nějak nepatřičně, a to i vzhledem k výtvarnému dílu v jeho nadpraží, kterým je hluboký reliéf od plzeňského sochaře Otokara Waltera mladšího, navozující velmi přesně tehdejší dobu a účel budovy.
Pozadí čtyřem polopostavám tvoří atributy elektrotechniky – transformátor či sloup vysokého napětí. Scéna představuje tři muže a jednu ženu se soustředěnými výrazy kolem jakéhosi elektrozařízení zřejmě uprostřed pracovní činnosti. Plány, měřidla, výpočty, zápisy – ilustrace budoucnosti studentů elektrotechnické fakulty –, to vše je ztvárněno způsobem typickým pro onu budovatelskou dobu.
Autor, pražský rodák, se do Plzně dostal již jako malé dítě, když jeho otec roku 1891 získal práci u Rudolfa Stecha, aby vytvářel plastický doprovod Alšovým sgrafitům. Po studiích u profesorů Josefa Drahoňovského a Stanislava Suchardy působil v otcově plzeňském ateliéru. Tady hned zpočátku získal zakázku na reliéfy pro Obchodní akademii na dnešním náměstí T. G. Masaryka. Následně svými díly ozdobil ještě budovu stavební průmyslovky a školy na Jiráskově náměstí. Po první světové válce se věnoval pomníkům padlých, plaketám a pamětním deskám. V padesátých letech se ke spolupráci s architektem vrátil a jeho tvorba dosud monumentální zjednodušené kompozice se začala převracet k popisnému realismu zahlcenému drobnopisnými motivy, jako právě u reliéfu v Sedláčkově ulici.
Tvořivý studentský duch se nenechal dlouho pobízet a alespoň vstupní prostor fakulty se zaplnil hýřivě barevnými kompozicemi maleb na stěnách, aby ozvláštnil tolik strohou budovu.
Dvůr mezi oběma objekty, původně dost rozlehlý, byl postupně zaplňován provozními budovami, až tyto převládly. Skrovná zeleň tu je dnes více vítězstvím přírody nežli uvědomělým lidským počinem. Vstup do budovy, spíše však vjezd do dvora někdejší „elektrotechniky“, vede ze Sedláčkovy ulice průjezdem, kterým byl původně přivážen materiál pro školní dílny. Jeho převážně provozní charakter poznamenal i samotnou budovu – po stranách je průjezd opatřen povinnými výstražnými zešikmenými pruhy žluté a černé barvy. Tímto industriálním znamením září do ulice tak nějak nepatřičně, a to i vzhledem k výtvarnému dílu v jeho nadpraží, kterým je hluboký reliéf od plzeňského sochaře Otokara Waltera mladšího, navozující velmi přesně tehdejší dobu a účel budovy.
Pozadí čtyřem polopostavám tvoří atributy elektrotechniky – transformátor či sloup vysokého napětí. Scéna představuje tři muže a jednu ženu se soustředěnými výrazy kolem jakéhosi elektrozařízení zřejmě uprostřed pracovní činnosti. Plány, měřidla, výpočty, zápisy – ilustrace budoucnosti studentů elektrotechnické fakulty –, to vše je ztvárněno způsobem typickým pro onu budovatelskou dobu.
Autor, pražský rodák, se do Plzně dostal již jako malé dítě, když jeho otec roku 1891 získal práci u Rudolfa Stecha, aby vytvářel plastický doprovod Alšovým sgrafitům. Po studiích u profesorů Josefa Drahoňovského a Stanislava Suchardy působil v otcově plzeňském ateliéru. Tady hned zpočátku získal zakázku na reliéfy pro Obchodní akademii na dnešním náměstí T. G. Masaryka. Následně svými díly ozdobil ještě budovu stavební průmyslovky a školy na Jiráskově náměstí. Po první světové válce se věnoval pomníkům padlých, plaketám a pamětním deskám. V padesátých letech se ke spolupráci s architektem vrátil a jeho tvorba dosud monumentální zjednodušené kompozice se začala převracet k popisnému realismu zahlcenému drobnopisnými motivy, jako právě u reliéfu v Sedláčkově ulici.
Tvořivý studentský duch se nenechal dlouho pobízet a alespoň vstupní prostor fakulty se zaplnil hýřivě barevnými kompozicemi maleb na stěnách, aby ozvláštnil tolik strohou budovu.
