nám. Republiky 12

Měšťanský dům na náměstí Republiky 12 je doslova opředený dějinami…

Scriboniovský či Valdštejnský nebo také Evropský dům, tak se nazývá dvoupatrová budova s renesančními štíty, upravovaná v baroku známým plzeňským stavitelem Jakubem Augustonem. Patří k nejstarším domům na východní straně hlavního plzeňského náměstí, náměstí Republiky. Z Augostonových dílen pochází i nádherný barokní vstupní portál, jímž projdeme zachovalým historickým mázhauzem (nakonec, právě přízemí se honosí nejzachovalejšími původními interiéry) až na dvůr, kde před polovinou 18. století vyrostlo ještě zadní – nádvorní stavení.

Dům, založený, jako všechny domy v historickém jádru, na středověké parcele s historickým sklepením, patřil v 15. století městských rychtářům. Do renesanční podoby jej dal přestavět po roce 1588 Dr. Jan Scribonius z Horšova (vsi, ležící poblíž nedalekého Horšovského Týna). Jeho jméno připomíná i jeden z názvů domu. Tento doktor práv a významný úředník pražského arcibiskupství byl na arcibiskupsou přímluvu přijat roku 1588 za plzeňského měšťana. Mezi lety 1591-1623 zasedal v městské radě. Tehdy se zabýval obchodem. V letech 1591-1623 zasedal v městské radě. Po dobytí Plzně protestantským vojevůdcem Mansfeldem, na samém počátku třicetileté války, byl spolu s dalšími měšťany v roce 1619 coby představitel plzeňské městské rady vězněn jako Mansfeldovo rukojmí. Jeho strýc, Jindřicha Scribonius z Horšova, patřil mezi významné českého teology své doby. Zřejmě také učil ve 40. letech 16. století v Plzni, později se stal administrátorem pražského arcibiskupství a až do smrti měl vedoucí postavení v pražské kapitule, jedné z nejvýznamnějších a nejdéle trvajících katolických institucí u nás.

V závěru roku 1633 se ve Scriboniovském domě ubytoval proslulý vojevůdce třicetileté války, Albrecht z Valdštejna. V Plzni také vojevůdce uspořádal 11. ledna 1634 odpolední banket, na který byli pozváni všichni důstojníci od velitelů pluků výše. Měli zde podepsat „revers“, slib věrnosti svému veliteli, Valdštejnovi. Z banketu, který vedl „poslední z Valdštejnových věrných“, polní podmaršálek Kristián Ilov, se ovšem stala divoká pitka, kde teklo víno proudem, a která nakonec znevážila situaci natolik, že revers podepsaný Valdštejnovými důstojníky bylo třeba obnovit přímo ve Valdštejnově bytě ve Scriboniovském domě o dva dny později. Sám Valdštejn absolvoval tuto schůzku se svými důstojníky již na lůžku. Bylo vyhotoveno a všemi přítomnými podepsáno pět kopií. Mezi podpisy nechyběl ani podpis generála Ottavia Piccolomoniho, Valdštejnova oblíbence (neboť prý konstelace hvězd při jeho narození byla stejná jako konstelace Valdštejnova), který je však už jen pár dní po podepsání plzeňského reversu sepsal obšírnou zprávu do Vídně o vévodových tajných jednáních s nepřítelem a snaze vymýtit habsburskou dynastii. Tato zpráva byla jednou z posledních kapek, která vedla císaře k rozhodnutí, jež vyústilo ve vraždu Valdštejna, k níž došlo 25. únor 1634 v Chebu. Generalissimovi Valdštejnovi tehdy bylo teprve 50 let! Na památku jeho pobytu se tedy Scriboniovskému domu začalo v Plzni říkat také dům Valdštejnský.

Mezi lety 1723 - 1743 došlo ke stavebním úpravám domu a rovněž bylo okolo roku 1730 barokně upraveno jeho průčelí. K dalším změnám pak došlo v letech 1895 a 1919. Málo známou je skutečnost, že 30. července 1842 se v tomto domě narodil hudební skladatel Vojtěch (Adalbert) Hřímalý mladší, syn varhaníka plzeňského svatobartolomějského chrámu. Po dokončení pražské konzervatoře se stal koncertním mistrem operního orchestru v Rotterdamu, o rok později pak v Göteborgu, kde působil i jako varhaník a po Bedřichu Smetanovi řídil veřejné koncerty. Po návratu do Prahy v roce 1868 se stal koncertním mistrem a ředitelem orchestru Prozatímního divadla. Neshody s vedením divadla jej přiměly přejít do Německého divadla v Praze, kde působil jako druhý dirigent. Stal se také předsedou spolku Filharmonie a se svými bratry Janem, Bohuslavem a Jaromírem založil Smyčcové kvarteto bratří Hřímalých. V roce 1874 odešel do Černovic v tehdejší Bukovině (dnes na Ukrajině), kde byl všestranně činný. Stal se dirigentem divadelního orchestru, se kterým pořádal i veřejné koncerty, řídil mužský pěvecký sbor, byl primáriem smyčcového kvarteta a učil na hudebních školách i na místní univerzitě. Nějaký čas působil rovněž ve Lvově. Zkomponoval rovněž dvě opery: Zakletý princ (1872) a Švanda dudák (1896). Napsal celou řadu písní a sborů. Psal i chrámovou hudbu, z níž vyniká např. Requiem pro sóla, smíšený sbor a orchestr. Těšilo jej psát i zábavnou hudbu: Zkomponoval četné taneční skladby a kuplety. Jeho kompozice prý nevynikaly originalitou invence, ale byly ceněny pro svou melodičnost a celkovou přístupnost posluchačům.

Připomenout si ovšem zaslouží celá hudenická rodina Hřímalých: Kromě otce Vojtěcha Hřímalého, jenž byl varhaníkem a učitelem hudby, maminka profesionálně zpívala. Sestra Marie (1839–1921) vyučovala hudbě v Mozarteu v Salcburku, bratr Jaromír (1845–1905) byl cellistou, bratr Bohuslav (1848–1894) kapelníkem plzeňského divadla (1872/73) a poté až do smrti působil u opery v Helsinkách, kde roku 1886 napsal operu Carevniny střevíčky. Bratr Jan (1844–1915) byl zas profesorem houslí na konzervatoři v Moskvě. V Plzni nese jeho jméno Hřímalého ulice na jižním předměstí.

Po sametové revoluci dům postupně získal další ze svých jmen: Evropský dům. Již od 90. let 20. století zde působily vzdělávací instituce, jako například British Council, Alliance française, dnes zde najdeme oddělení zahraničních knihoven Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje. Anglická knihovna se nachází v prvním patře přední budovy, dvorním trakt budovy hostí Rakouskou knihovnu, Německé čítárny Goethe institutu a v přízemí tu můžeme navštívit i zajímavou galerii Evropského domu, kde se pravidelně konají zajímavé výstavní projekty.

Panorama 360°